U tadytý scény vzdy skoro brečím
Stefan:Ahoj.Chceš jít dál?
Elena:Kometa je vlastně tudy.Promiň za to vtrhnutí.Obzvlášť potom dřívějšku.
Stefan:Ne, ne.Jsem rád, že's přišla.Nelíbilo se mi,jak jsme to nechali.
Elena:Víš, měla jsem na dnešek v plánuto, co obvykle,psaní deníku.Dělám to od té doby, co mi máma dala v deseti můj první.Tam se ze všeho vypíšu,ze všeho, co cítím.Všechno to jde do té malé knížečky,kterou schovávám na druhé poličce za vážně ošklivou keramickousoškou mořské víly.Ale pak mi došlo,že bych jen psala všechno,co bych měla říct tobě.
Stefan:Co by's psala?
Elena:Napsala bych..."Milý deníčku,dnes jsem přesvědčila sama sebe,že je v pořádku se vzdát,neriskovat,držet se statusu quo,žádné drama,protože na něj není vhodná doba,ale mé důvody nejsoudůvody, jsou to výmluvy.Jen se schovávám před pravdou.A pravdou je, že...se bojím, Stefane.Bojím se, že pokud si dovolímbýt byť jen na chvíli šťastná, tak...se mi celý svět sesype.A já...nevím, jestli bych to zvládla.
Stefan:Chceš vědět,co bych psal já?"Potkal jsem dívku,promluvili jsme sia bylo to impozantní.Potom ale vyšlo slunce ado všeho vtrhla realita."
Tohle je realita,přímo tady.





